Stěhování
31.07.2005

 Po dvou letech se vracím do pokoje, který budu obývat opět se svojí sestrou. Dva roky jsme žily odděleně. Já měla svůj vlastní pokoj a ona svůj. Naši rodiče se obětovali a odstěhovali se do „výměnku“ v obýváku. Prodali náš velice pohodlný gauč, koupili méně pohodlný, ale za to rozkládací a žili si spokojeně v obývacím pokoji. Párkrát jsem jejich letiště vyzkoušela a spaní mi tam připadalo téměř nemožné. Tvrdá postel, zhruba tak velká jako jedno a půl lůžka. Já rozmazlená manželskou postelí, stejně tak moje sestra, se teď s nelibostí vracíme k sobě, protože nás opět čeká řádná postel pro jednu osobu. Už týden to u nás doma vypadá jako ve skladišti. Pár nocí jsme s Týnkou trávily na jejím letišti, protože moje, teď už bývalá jizba, se malovala. S konstatováním, že se neuvěřitelně roztahuju a tulím, se ségra rozhodla postele oddělit. Dopadlo to katastrofálně. Po dvou letech pohodlí jsme se nějak nedokázaly vyrovnat s úzkou postelí, a tak jsem dvakrát během noci téměř spadla z postele, mých osm polštářů, Ouce a Kudrnka se nedokázaly srovnat na to „maličké lože“ a většina tak skončila na zemi. Jak jsem se dozvěděla ráno, u Kristýny tomu nebylo jinak. A tak si znovu zvykáme na společnou místnost a hlavně samy na sebe. Téra

Opět ti Poláci
24.07.2005

 Nedávno jsem psala příspěvek o našich severních sousedech – Polácích. Snažila jsem se na nich najít i nějaká pozitiva, ale po týdenní letní brigádě v Kauflandu za kasou je už omlouvat nebudu. Kaufland stojí asi dvě stě metrů od hraničního přechodu, a tak z 25% jsou našimi zákazníky naši sousedé. Nakupují převážně alkohol a hned v závěsu za lihovinami jsou čokolády a sladkosti. Alkohol nakupují opravdu v enormním množství. Můj „kolega“ Saša to vystihl naprosto přesně: „Áááá, cinkají lahve, Poláci se už pomalu hrnou ke kase.“ Nejvíc jim šmakuje česká Becherovka. Jenže když si něco nakoupí, musí to přeci také zaplatit. A to už je jiná. Buď vyndají z kapsy chumel bankovek a odpočítávají tisícovky, a nebo naopak horko těžko dávají dohromady kovové mince v naději, že to nějak vyjde. Přes půl supermarketu pak na sebe pokřikují a navzájem si půjčují bankovky. V mnoha případech se stane, že neseženou, a tak se jejich nákup musí stornovat. Za svoji nepopularitu u nás si tak konec konců můžou sami. Téra

Pankáči
17.07.2005

 Včera jsem byla v Zájezdě u České Skalice, kde se konal punkový festival. Lukáš mě s sebou ze začátku vůbec nechtěl vzít, nejspíš v domnění, že mě to vyděsí a znechutí, nebo já nevím. On se k tomu jistě rád sám vyjádří po přečtení. Tímto mu chci jako snad jedinému mému čtenáři poděkovat. Ale zpět k akci. Vůbec jsem nevěřila svým očím. Nadšením a zděšením mě přecházel zrak. Pankáči, kteří měli svá číra vyčesaná kamsi k nebesům, každý měl téměř identické steelky či martensky s tím druhým, lišily se pouze barvou, byli okovaní různými pyramidkami, řetězy a podobnými cetkami… tohle všechno jich měla většina podobné. Pak jsem to rozdělila na pankáče se vkusem, kteří i přes své vyznání vypadali upraveně a čistotně, a na pankáče, kteří to „odflákli“. Ti první měli svá číra stále postavená na hlavě jako hřebíky, jejich tríča se nevyznačovala množstvím děr a trhlin a i jejich kalhoty vypadaly celistvě bez toho, aby byly vidět jejich trenky, popřípadě jiný druh spodního prádla. Nevím, co teď u pankáčů frčí, musím to teprve zjistit. Však to byl teprve můj první punk fest. Ta druhá skupina pankáčů na mě působila trošku děsivě. Neříkám, že ti první byli vymazlení kocourkové, po kterých bych skočila levou zadní, ale na druhou stranu Ti druzí byli absolutně nepřitažliví, a kdybych si je měla pustit do postele, bylo by ihned po veškeré chuti. Slečny pankerky ve mně vzbuzovaly údiv. Tytam byly krásné slečny, které vzbuzují touhu u opačného pohlaví  předváděním ladných tanečků plných sexappelu. Tyhle dámy si skákaly po nohách, strkaly do sebe spolu s chlapci, jejich vlasy si v ničem nezadaly s vlasy pankáčů, martensky a steelky jim zářily všemi barvami, byly také celé okované a s půllitrem v ruce tančily na parketu a řvaly na kapely, ať hrají rychleji. Byla jsem nadšená tou atmosférou, kam se na to hrabou různé diskotéky, ale v duchu jsem byla ráda, že nemám na sobě síťované punčocháče, zašmodrchané vlasy, tričko s nápisem PUNK´S NOT DEAD a děravé kalhoty, a že jsem normální, klasická a vcelku tuctová jednadvacítka. Na druhou stranu ty slečny mi připadaly v něčem maličko normálnější než diskofilní děvčátka postávající vymazleně kolem parketu na diskotéce a hltavě sledující kocourky, které by mohly sbalit. Ale zase mi přijde, že v téhle pankerské komunitě se nedělají rozdíly mezi holkama a klukama. A to je docela škoda. Téra

Bouřka
16.07.2005

 Včera večer jsem položila hlavu na polštář a v mžiku jsem spala. To už se mi dlouho nestalo. Usnula jsem během pár vteřin. Byla jsem unavená a nebylo mi celý den moc dobře. Přesně o půlnoci mě probudily rány. Pršelo. Vlastě ne, nepršelo, ono lilo jako z konve. Z pořádně velké konve. Ale byla to naprostá paráda. Miluju déšť, miluju bouřku. Noční oblohu stíhal blesk za bleskem, rána za ránou, choulila jsem se pod peřinou, přitahovala k sobě svého westíka, mísily se ve mně pocity strachu a nadšení. Jen jsem věděla, že naši ještě asi nejsou doma, a tak jsem byla trošku vystrašená. Táta byl pryč na kole, mamka autem. Já sama mám z bouřky velký respekt. Bojím se, že to do mě jednou praští, proto jsem trnula hrůzou. Ale pak, z ničeho nic, zaharašil v zámku klíč a rodiče byli doma. Teď jsem si teprve mohla začít bouřku užívat. Jenže blesků se objevovalo čím dál méně, déšť zhoustl a bouřka odešla. Ráno jsem našla jen své mokré tílko na šňůře s prádlem na balkoně a jinak je klasické letní ráno. Není 30 stupňů, připomíná mi to ráno na horách. Často je takové počasí v Harrachově, když se ráno vyhrabu z postele, a nebo bývávalo v Beskydech, když jsme tam trávili dovolenou. Téra

Poláci
9.07.2005

 Náchod je přímo na hraničním přechodu do Polska. Pamatuju si, když jsem byla malá, jak po naší pěší zóně chodila spousta Poláků a nosila v rukou plata s vejci, která u nás byla levnější. My jsme na oplátku jezdili k sousedům pro benzín, protože jejich ceny byly k našim nádržím a peněženkám mírnější. Co se týče Poláků samotných, myslím, že je Češi obecně moc rádi nemají, ale protože lidé z Náchoda žijí v těsném sousedství s nimi, je ta averze ještě větší. Ve vietnamských obchodech jsou z 50ti% zákazníky Poláci, cvakající fotoaparáty před radnicí a hotelem a divadlem Beránek patří opět Polákům, v Hypernově a Kauflandu, které stojí asi 100 metrů od hranic uslyšíte opět polštinu, a tak je to tady všude. Kdysi nejvyhledávanější diskotéka v našem městě byla pár měsíců po otevření osazována Poláky, a tak téměř neustále tam docházelo k pěstním soubojům. Někdy se bojechtiví hoši nebáli vytasit ani kudličku. Rezignovali jsme a diskotéku přenechali polské mládeži a přesunuli jsme se na diskotéku do  Káčka. I tam jsme ale byli objeveni. Poláci se chtěli družit, nestačili jim jejich partnerky, které si přivezli z rodné vlasti. Už je znali a přijeli okouknout české baby. A protože na původní diskotéce všechno štěbetalo „po polski“, tváře byly okoukané, chtěla se ta polská dobrota množit a mísit s českými „kamarády“.

Proč tohle píšu??? Dnes jsem měla jízdy s autoškolou a jela jsem do České Skalice. Z dálky už bylo vidět, že závory na železničním přejezdu jsou sklopené, a tak mě instruktor přinutil sundat nohu z plynu a dojíždět pomalu. Jenže to dvěma autům za mnou přišlo velmi pomalé, a tak mě začala směle předjíždět. O sto metrů dál, před přechodem, se museli zastavit a stejně jako já 10 minut čekat, protože vlaková souprava si dávala na čas. Obě auta měla polskou státní poznávací značku. Dnes jsme to rozebírali při obědě, a včera odpoledne mamka odbočovala k nám na kopec na sídliště, dávala blinkr a čekala, až bude volno. To se ale nezamlouvalo dvěma polským autům, a tak řidiči šlápli na plyn, předjeli ji přes plnou čárou, nepovolenou rychlostí a vzápětí je zbrzdil traktor autoškoly a malý Matýsek, který patřil také autoškole. Poláci si o sobě myslí, že jsou nutně mistři světa. Mohla bych argumentovat déle a déle, protože mě napadá stále víc a víc věcí. Když na nebe vyletěla hvězda polského skokana na lyžích Adama Malysze, byli Poláci jako pominutí. Adam je dobrý člověk a famózní skokan, takže radost jeho krajanů byla samozřejmá, ale když Harrachov pořádal Mistrovství světa v letech na lyžích, chovali se Poláci jako utržení ze řetězu. Někteří byli silně pod parou už několik hodin před samotným zahájením šampionátu a jakékoliv oponování na vítězství jejich Batmana, bylo odměněno nadávkami a někdy se i dokonce chystali na pěstní souboj. I má prostořekost se málem nevyplatila. Za můj slogan „Adam Malysz, skvrn a špíny se zbavíš“, se na mě jeden ztepilý polský fanoušek sápal.

Ale abych Poláky jen nehanila. Na šampionátu se pak chovali velmi sportovně. Tleskali všem výborným skokům Adamových soupeřů. Snad jen Němec Sven Hannawald si u nich nezískal sympatie, když do novin prohlásil, že na závody do polského Zakopané jezdí rád asi tak jako na vojenské cvičení do Tora Bora. Když se moje kamarádka v hospodě vedle můstků, kde jsme seděly s polskými kolegy fanoušky, zmínila, že skáče závodně na lyžích, okamžitě nás začali hostit nápoji. Většinou alkoholického rázu, abychom se zahřály.

Mezi čtvrtou a pátou třídou jsme se vydali s našima a se známýma pod stan k Baltskému moři do Polska. Upozorňuju, že jsme nebyli na pláži úplně sami a všude kolem zima. Taková je představa Čechů o mořích od nás na sever. Pláž byla plná, moře mělo přes dvacet stupňů, velké vlny, sluníčko pálilo, všude kolem se prodávala zmrzlina, a nálada připomínala dovolenou na jihu.

Takže jako jsou lidé tady v Čechách, které nemusím a nevyhledávám, tak stejným způsobem bych rozlišovala i Poláky.

Štětín, Rewal a pobřeží Baltského moře směle doporučuji. Téra

Cesta
8.07.2005

 14. srpna se konečně na pár dní dostanu ven z Česka. Líbí se mi tu, to ano, ale strčit nohu alespoň po kotník do moře, to je představa, při které mi svítí očka a cítím mořskou sůl. Náhodou jsme vymysleli bezvadný plán. Samozřejmě se vylíhnul v mé krásné hlavince, jak jinak:o)), protože jsem si jistá, že by to Lukáše samotného určitě nenapadlo. Takže jsem si vymyslela něco ve stylu Cesta kolem světa za 10 dní. Žádné množství dopravních prostředků, stačí nám jen autíčko a můžeme frčet. Přibrali jsme k tomu ještě Máru se Sokolem, protože víc hlav víc ví, a už nám nic nebrání v odjezdu. Ještě vlastně přesně nemáme cíl cesty. Hlavní je moře. Na tři dny tam sebou plácnout na pláž, a nechat se opejkat ze všech stran těmi nezdravými slunečními paprsky. A pak už to nechám vcelku na pánském osazenstvu naší posádky. Slovinsko, Rakousko, padl tady i návrh Francie a Švýcarska, ale ta poslední země je spíše taková utopie. Myslím, že mým společníkům bude stačit basa piva, někomu karton cigaret, kus žvance a spousta vepřového masa. Občas mám pocit, že by si Lukáš nejraději vezl za autem kárku, na ní klec s živým čuníkem a během cesty na odpočívadle při neutuchajícím hladu a chuti, by uspořádal takovou malou zabíjačku. Já si pak o kus dál v kotlíku budu míchat svoji čínskou polívku a všichni budeme prožívat idilickou dovolenou dle svého gusta. Téra

Trendy
6.07.2005

 Jako malá holčička jsem se pokaždé šklebila, když jsem pod stromečkem v mile zabaleném balíčku našla místo hračky nějaký kus garderoby. Otráveně jsem to přidala do skříně na kupu k ostatnímu oblečení a pokud mě někdo nepřiměl k tomu, abych si to zrovna oblékla na sebe, zůstal tento kus v zapomnění. Časem jsem z toho vyrostla a věnovali jsme to někomu z příbuzenstva, kdo měl mladší děti a nebo to na sebe oblékala moje mladší sestra.

To, co nosím, mě začalo zajímat až tak v šesté třídě. Neustále jsem se přehrabávala ve skříni a  stála před zrcadlem. Jenže jsem byla odkázaná na to, co mi rodiče koupí a co dostanu.

Tenhle fakt mě trápil dost dlouho. Až když jsem si sama vydělala nějaké peníze, vrhala jsem sama po hlavě do nákupů. A dělala jsem to stejně jako dnešní holčičky. Kupovala jsem si děsně trendové věci. Abych je měla jako každý jiný. Takže pokud v dnešní době chcete poznat holky z Náchoda, projděte se po naší pěší zóně a poznávacím znakem těchto roštěnek je ošacení od hlavy až po konečky prstů ve značce MADE IN VIETNAM. Věci, ve kterých lidé ztrácejí svoji vlastní identitu. Také jsem kdysi obdivně bloumala tržnicí, navštěvovala místní asiashopy a vzdychala nad každým kouskem. Pak jsem se ale dostala do Prahy, a hlavně do Londýna, kde nemít vlastní identitu neexistuje. Tolik zvláštních věcí, kousků ošacení, doplňků, a nikdy nebudete vypadat jako ten druhý. Inspirace jako hrom. Ještě donedávna jsem pohrdala sekáčema. Ale pak jsem si přečetla fakt výbornej článek v Reflexu a veškeré předsudky opadly. Jsou věci, které bych si tam nikdy nekoupila, viz. spodní prádlo, plavky, ponožky a boty… ale jinak, proč ne. Odtrhne vás to od té šílené IN společnosti a nepláčete pak doma nad prázdnou peněženkou.

Tímhle příspěvkem jsem se určitě zařadila do skupiny nafoukaných lidí pohrdající obyčejnou maloměstskou kulturou opepřenou obyvateli a majiteli obchůdků z jihovýchodní Asie, ale proboha lidi, kupte si tam občas něco, ale nechoďte v tom od hlavy až k patě, ztrácíte v tom sami sebe a mnoho parády v tom také nenaděláte. Téra

Doutnák
6.07.2005

 Jelikož a protože je má sestra studentkou Jiráskova gymnázia v Náchodě, kde je již po dlouhá léta vydáván studentský časopis Doutnák, nosí ho v téměř pravidelných intervalech domů. Letos se však o intervalech nedá téměř vůbec mluvit. Snad jeden jediný díl časopisu vyšel až teď na konci školního roku. A to je oproti minulým rokům, kdy vycházel každý měsíc, opravdu slabá bilance. Včera jsem objevila číslo Doutnáku u nás v obýváku na stolku, zběžně jsem jím prolistovala a s chutí se pustila do čtení. Téměř každé číslo mi až doposud přišlo zajímavé, plné usměvavých článků, ale tohle číslo je jakýsi pokus o shrnutí událostí uplynulého celého školního roku. To, co se dříve objevovalo v číslech během roku, se redaktoři snažili nacpat do jednoho čísla. Nakonec mi tedy přišla reportáž o plese, který se konal před více než půl rokem, trošku mimo, stejně tak pár /většina/ dalších příspěvků. Aby číslo dosáhlo alespoň potřebný počet stran, dostalo se tam i hodnocení dvou profesorů, kteří možná rozumí hudbě. U jednoho o tom nepochybuji, u druhého si nejsem tak jistá. Dokonce i v mé oblíbené rubrice Kecy, Kecy, Kecičky mi připadá, že profesorům docházejí vtipné hlášky. Tím ale nechci shazovat schopnosti a um tamních studentů. Někteří mají svůj styl opravdu vypilovaný a moc se mi líbí. Zvláště pak mě vždy nadchne to, co napíše jedna z šéfredaktorek Blue. Přiznávám, že je to má dlouholetá kamarádka, nicméně její články jsou opravdu vychytané /pomineme-li neaktuálnost dění na plese/. Doutnák se tiskne na lepším papíře než  na kterém vycházel dříve, ale například „dnešní“ přebal mi přijde nudný. Čest studentům gymnázia a více nápadů a čísel v příštím roce. Téra

Blízká budoucnost
5.07.2005

 Od patnácti let jsem doma vykřikovala, že hned po maturitě se odstěhuju. Mohly za to ne zrovna bezkonfliktní vztahy s rodiči. Dělám si věci po svém a i když je jejich rada mnohdy užitečná, prostě mě štve, že by to měla být jediná možná varianta. Ač je táta učitel, vycházím s ním lépe než s mamkou. Možná to bude tím, že jsem až moc mámě podobná. Asi trochu vzhledově, ale mám pocit, že některé povahové rysy máme hodně společné. Zkrátka dvě slepice v jednom kurníku. V devatenácti letech jsem se téměř odstěhovala, ale po třech měsících jsem se se sklopenou hlavou a pokorou vrátila domů, protože žít jen tak na vlastní pěst není vůbec žádná legrace. Rok jsem ještě chodila do školy, ale doma jsme si lezli čím dál víc na nervy, a proto po neuspění u přijímacího řízení na VŠ jsem odjela do Anglie. Vztahy se urovnaly, asi jsem konečně i našim dokázala, že se o sebe zvládnu postarat sama, ale bylo mi víceméně jasné, že po návratu domů se naše zaběhlá situace bude opakovat. A také že jo. Nezdárná dcera je nezaměstnaná, její snažení a učení nebylo o přijímacích zkoušek doceněno, a tak se řeší co dál. Svůj pokoj budu muset opustit a vrátit se do jednoho kutlochu s mladší sestrou a má budoucnost po letních prázdninách je nejistá. Buď se mi zadaří u zkoušek na VOŠ, nebo odjedu do zahraničí a nebo půjdu pracovat. Otázka je, co bych mohla dělat. Mé dlouholeté sny vzaly za své, a to v nejnevhodnější dobu, a sama nevím, co bych potenciálním zaměstnavatelům mohla nabídnout. Jen vím jedno jistě, doma už zůstat nechci a nemůžu. Jedna z mých mnoha zálib je listování v časopisech o bydlení, takže už přesně vím, jak by můj budoucí azyl měl vypadat, abych za to nevyplácla majlant, kam zajít co koupit, jakou barvu stěn budu mít v ložnici, jakou si pořídím skříň na oblečení a jakou knihovnu… Vím, že naši už potřebují svůj vlastní klídek a v 21 letech bych měla co nejrychleji vypadnout z domu. Dokonce už vím, co jakých kufrů si sbalím věci. Takže teď už jen najít job a volný podnájem v Praze a jedu. Téra

Jíííízda
4.07.2005

 V pátek jsem měla třetí jízdy v autoškole. Cestou k autoškole začalo pršet. Lépe řečeno lilo jako z konve a já ve svém paměti lovila informaci, kde se zapínají stěrače. Naštěstí pan instruktor pochopil, že moje dvě předcházející jízdy se konaly za totálně slunečného počasí a stěrače zapnul. Jízda byla výborná. Musím se docela pochválit, ani jsem moc nedělala žádné kiksy. Byla jsem jako starý mořský vlk:o) Cesta mi pohodově ubíhala. Nejdříve jsem vycouvala z parkoviště u autoškoly a vydala se směrem ke kruhovému objezdu u Slávie a pak hurá k nemocnici. Ne snad proto, že bych já či posádka potřebovala ošetření, ale protože jsem tam u sídliště měla vyložit svého „kolegu“ z kurzu. A pak už hurá do „terénu“. Má cesta vedla přes Lipí, Jizbici, Dobrošov, Českou Čermnou, Borovou, Nový Hrádek. Tam jsme měli malou pauzičku, protože pan instruktor chtěl pozdravit starého známého. Z Hrádku jsme dojeli do Nového Města nad Metují a pak už na Náchod. Celá má jízda trvala pouhopouhých 70 minut, takže jsem skončila o dvacet minut dříve. Jenže…. Když jsem vjížděla na parkoviště u autoškoly, nějaká mladá, perspektivní, inteligentní a hlavně ztepilá paní měla při couvání zavřené oči, a tak mého Matýska ťukla do nárazníku. Zbylých dvacet minut jsme tak strávili na parkovišti řešením nečekané situace. Potěšilo mě, že za zaviněnou nehodu jsem nemohla já!!! Tudíž jdu dnes s klidným svědomím na další jízdu. Téra

Zase ty úřady
4.07.2005

 Tak přeci existuje nějaká spravedlnost! Po martýriu a handrkování po úřadech, kdy mi byla zamítnuta žádost o přiznání dávky životního minima, jsem sepsala odvolání. Nikdy předtím jsem se o odvolání nikde nepokoušela, tak to byla pro mě taková malá premiéra. Srdceryvně napsaný text jsem odnesla na městský úřad, aby mé lejstro doručili do Hradce Králové ke krajskému úřadu. Ani ne za týden mi zvonil telefon a bylo mi oznámeno, ať se hned druhý den dostavím na úřad. A ejhle, dozvěděla jsem se tam, že dávka mi bude přiznána. Neměla jsem ani odvahu zeptat se na částku, ale měla jsem svůj odhad. Radši jsem stála pevnýma nohama na zemi a říkala si, že částka kolem osmi stovek by mi udělala radost. Dnes mě vytáhla pošťačka z postele, doručila mi rozhodnutí. Částka přesáhla moje odhady asi čtyřnásobně. Uf. Lukáš, Máro, Sokole, můžeme vyrazit na prázdniny:o)) Téra