Kupte si hrnec
29.06.2006

A tak vám jednou kráčím po pěší zóně a zmerčím dva podezřelé mužíky v oblecích a deskami v rukou. Zase něco podstrkují nebohým kolemjdoucím. Na mě si už ale nepřijdou. Loni jsem se nechala ukecat na paušál u Eurotelu. Sveřepý mladík mě zahrnul milionem informací, a já brunetka, jsem kývla dřív, než jsem je všechny vstřebala. A smlouvu na dva roky jsem měla v kapse. Sice jsem chvíli nadávala, ale teď už to beru jako výhodu, bo mé účty jsou velmi příznivé. Rychle jsem si strčila špunty do uší, přidala zvuk a hluk a udělala obrovský oblouk kolem pánů prodávajících. Já nevím, proč si myslí, že když na sebe hodí oblek, odbarvěj a nagelujou si vlasy a tváří se jako těžce seriozní podnikatelé, lidi jim skočí na špek a vše si koupí. To tuhle, vlastně minulý pátek, se mi snažili u náměstí vnutit Kozí zpravodaj, nebo jaký to mělo název. A mělo to co do činění se stranou Zelených. Možná se mýlím, bo zelenáči měli stánek hned vedle. Odmítla jsem s tím, že jsem to četla v práci. A přišla palba otázek: Vnutitel: Kdy? – Téra: Dnes. – V: Kdy dnes? – T: Před hodinou? – V: Jaký? – T: Tady náchodský. – V: Jakto? – T: Přinesly ho kolegyně, když šly z oběda. -V: aha, tak to jo. – A šla jsem dál. Dnes jsme s Andrejkou šly odpoledne na poštu, vlekly jsme tašky se soudními obálkami, když tu náhle na rohu u pošty už nás měli. Ajka striktně odmítla a že nechceme a já zakývala hlavou a snažila se mu vysvětlit, že spěcháme a nechceme. Na dotaz proč jsem odpověděla, že mobilní telefony máme a jsme strašně spokojené. Ten mladík se zastavil, vyvalil oči a pravil: Já ale nabízím hrnce. A tak jsem mohla mít parádní sadu, kdybych tak nespěchala. Ale co, vdavky nechystám a hrnce seženu i jinde a jindy. Téra

Léto ve znamení černé
28.06.2006

Taky máte celé léto černá chodidla? Je to takové moje poznávací znamení během letních měsíců. Jediné botky, kterým během tohoto období opravdu hovím, jsou žabky a těm naopak nesvědčí zaprášené chodníky a cestičky. A já protože nesnáším pocit suchých zaprášených nohou, lítám po práci bosky, nebo si chodím na umývárny namáčet nožky. Což je vlastně taky dost dobrá akrobacie. Protože jestli si myslíte, že tam máme bidet, tak jste sakra na omylu. Fakt si je chladím v umyvadle, přitom vždycky omyju i své zaprášené žabky a hned při vycházení ze dveří hodím div ne držku, protože se to klouže a já sotva balancuju. Celé jaro nosím v tašce deštník s růžovýma kytičkama a teď, v horkém až parném počasí, ho jednoduše nechávám doma, protože a jelikož moje taška tak pojme kupu zajímavějšího a "důležitějšího" haraburdíčka. Odpoledne se zatáhlo, Téra si téměř doslova skočila do sámošky pro nanuka, a jen co strčila nos zpět do kanceláře, z nebe začaly padat provázky vody. Hmmm, řekla Téra, co teď? Nemaje deštníka, ale obuta v žabkách. V pět jsem za slibně vypadající oblohy vykráčela ze soudu. Se sluchátkama na uších jsem se ubírala k domovu, stále hledíc k nebi. Ušla jsem sotva dvěstě metrů a už krápalo. Nalehko jen v tílku a najednou zcela mokrých žabkách jsem vypadala jako pěkně nepovedená bruslařka začátečnice. Měla jsem pocit, že si každou chviličku musím v žabce zlomit kotník. V lepším případě si ho vymknout. No co je vlastně lepčejší? Zlomenina snad i prý bolí méně. Kdyby skrze celý Náchod nestála kolona automobilů, kamionů a jiných vozítek, a nebýt panické hrůzy ze zaprášených nohou, shodila bych žabky a pelášila domů bosa. A hlavně stále na paměti vzpomínka, kdy si kamarádka milá šlápla bosa na střepy. Takhle jsem dopřála potrubujícím řidičům alespoň veselou podívanou. Promoklá polonahá slečna vypadajíc, že sebou praští na chodník a zlomí si nohu. Zdráva došla. Pracně jsem ve vaně drhla své nožky, zažraný prach asi jen tak nepustí. Snad v září. Téra

Nejlepčejší knížka posledních pár dní Boris Vian – Naplivu na vaše hroby.

Story ruleeeez
27.06.2006

Ha, mám důkaz, že bulvár je opravdu sviňka! I přesto, že jediný časopis, který si kupuju je Reflex, a jednou za čas Týden, dnes jsem neodolala jednomu bulvárnímu plátku, který se doma povaloval u počítače. Listuju, listuju a najednou článek o jednom z účastníků reality show VV2. Klidně i jmenuju, jmenuje se Martin Hranáč. Článek je z doby, kdy ještě nebyl znám vítěz VV. "Mamka" Martin tam po svém vypadnutí ze soutěže doslova říká: Zatím jsem se viděl s Tonyho Renatou Kajdžas jenom jednou, ale byl jsem i u jejích rodičů, takže jsem už plně začleněn do rodiny. Ještě jednou si tuhle větu přečtěte a zastavte se u JEJÍCH RODIČŮ!!! Aha??? Kdo zná trochu Renatu Kajdžas ví, že její rodiče už nežijí! Z toho plyne to, že Téra prokoukla bulvár!!! Bulvár jménem Story! muhaha

Myjete se?
27.06.2006

Čím víc svítí slunko a teplota stoupá, tím přímo úměrně upadá má pracovní morálka. A tak jsem tak dnes rozjímala, když tu náhle si to k nám do práce přisupěl Zelí. Ano, Zelí je výborná přezdívka, říkejme mu tak. Je to známý celé soudní omladiny, a tak přišel pokonverzovat. Ani nevím, jak mezi ním a Andrejkou došlo k tématu hygiena, ale přiznal se k tomu, že mu sprcha stačí jednou týdně, nemluvě o čištění zubů. Nejdřív jsem se docela pochechtávala, protože jako vtípek to sice bylo nechutné, leč dobré. Andrea, která se s ním zná přeci jen mnohem lépe, ale prohlásila, že to jen zakecává, že to pravda je. Nevěřícně jsem vyvalila oči. A začala debata... milánkové, čištění zubů není jen tak pro parádu. Úplně mě rozsekávaly hlášky o tom, že parfémy a deodoranty netřeba. Prosím??? Nejraději bych zde vytvořila anketu. Zvlášť pro dámská stvoření a zvlášť pro jedince mužského pohlaví. Já přemýšlím, zda tvor, kterému je cizí deodorant, mýdlo a kartáček na zuby, má vůbec šanci u druhého pohlaví. Jsem náročná na mužský mozek, ale nikdy mě nenapadlo být náročná i na takovéto věci, protože mi přišly jako naprosto samozřejmé. Nakonec jsem ale zírala jak puk, že pro někoho jisté hygienické návyky nejsou pravidlem. Slečny, co vy na to?

pruhy, puntíky a růžová
25.06.2006

Tak mě dnes ještě jedna věc vedla k napsání příspěvku... totiž ve čtvrtek jsem otevřela nový magazín MF Dnes, kde byla reportáž o tom, jaxe obléká dnešní česká mládež. Pár fotek, pár teenagerů, pár názorů... Sečteno, podtrženo oproti Angličanům a Japoncům jsme hodně pozadu. Prý na to mají vliv hlavně rodičové, kteří vyrůstali za starých dobrých komanšů a na plesnivé džíny z tuzexu čekali dloooouuuuhé fronty. Souhlas. Trošku, vlastně trošku dost, jsou jiní lidé v Praze. Tam už ty konvence snad padají. Nechci být nadnáchodská, ale hrozně mě to sere!!! Zrovna dnes jsem si vylezla v ručníku na balkon na deset vteřin!!!, abych si pověsila vypraný kus garderoby, dalších pět minut jsem poslouchala máminy dotazy, proč chodím na balkon v ručníku. Ano, na přehlídková mola už asi nenakráčím, ale s ručníkem na balkon se fakt vylézt nebojím. Asi jsem jediná z famílie, komu nedělá problém projít bytem v tríču na spaní nebo v ručníku, aniž bych přitom zavírala dveře na balkon. Ne všichni jsou na děj v jiných domácnostech zvědaví. Důležité je se mít rád a nebát se nosit, to co chceš. Když už začnou být Češi víc  v pohodě a odvážní???

Poetičtí Děti Deště a postupující Argentina
25.06.2006

Včera večer Náchod opět kulturně ožil. Sulk dělali další akci, kde hráli oni, Narcist Anal, hradecká kapelka Elektročas a pražské Děti Deště. Vatikán nebyl zaplněn jako třeba při Prima sezoně nebo Durchfallech, ale bylo to o to příjemnější. Dorazil za námi i Strejda Sokol z Prahy, a tak jsme byli vcelku komplet. Nevím, jak někteří účastníci chápou spolek Narcist Anal, jestli vědí, že je to kapela vzniklá nad pivem, tedy asi spíš taková recese. Teď se omlouvám všem jejim členům, ale snad to ani oni sami neberou až tak vážně:o)) Už ale píseň We like pop a následná Rintintintin Hopá Hopá musí všem posluchačům dokázat, že je to opravdu jedna velká sranda. Hradecký Elektročas byl parádní, energický. A pak Sulk, pro stálé posluchače trošku dejavue, ale skvělé. Hlavně oproti minulému týdnu v Baracudě to bylo výborně nazvučené. Hlavně se mi líbí Machy, který svoji interpretaci naprosto změnil. Pamatuju si ho, jak vždycky stál s kytarou téměř bez pohybu před mikrofonem, zpíval, aniž by se pohnul a strkal si vlasy za uši:o)) Poslední čas je jak pytel blech, takový energický a jakoby bez zábran. Poslední nastoupili pražští Děti Deště. I když jsem byla předem upozorněna na to, že hrají noise, čekala jsem podle názvu něco poetičtějšího. Uznejte, název Děti Deště je letní, lehký až nadnášející, ale tahle hudba to byla rychlost a energie. Utkvěla mi v hlavě píseň Gott a vila. Pak už bylo v sále takové horko, že jsme seděli před Vaťasem na obrubníku a povídali a poslouchali tam. V mezičase koncertu jsme s Romanem rozebírali fotbal, což velmi naštvalo xBbx. Na jednu stranu chápu, ne každého zajímá naše srovnávání nákupu hokejových hvězd New Yorku Rangers a fotbalového Realu Madrid a Chelsea, na druhou stranu, Baru, promiň, ale věř, že z třičtvrtin jsou Tvé hovory směřovány k HC scéně a lidem tam. Mně se ta hudba sice líbí, ale většina lidí z tama mi prostě připadá jako pozérská, viz. veganství, o kterém jsem nedávno psala a diskutovala na ipunku, a taky si myslím, že ani s tím alkoholem to nebude tak horké. Ale to nemyslím nijak zle, prostě můj názor. Asi jsem měla být taktičtější a měli jsme zůstat s klukama u rozhovoru o fotbale venku na zahrádce a ne to pak rozebírat vevnitř u stolu, ale mě tohle prostě mrtě zajímá, baví, takže tak. --- Za chvíli svištím na chalupu, kde máme nový bazén a jdu ze sebe udělat beachgirl a pokusit se zhnědnout asi po třech letech:o)) Večer další pááááárty s xBbx a její famílií u nás. A mezi náma, Argentině se to nakonec podařilo a přešla přes Mexiko. Švédsko podlehlo Německu a mrtě se těším na Brazílii s Ghanou. Rychlíci z Ghany versus Ronaldinho. – Jo a jinak Sulk končí v jejich úžasné až nejúžasnější zkušebně:o// Jen nejlepší vzpomínky mám na tyhle tři místnosti. Docela jsem o tom včera večer během koncertu přemýšlela a padla na mě taková nostalgie. Byla jsem tam asi milionkrát, měli ji na takovém strategickém místě, za humny Sportbar, centrum coby kamenem dohodil. Dnes balí své saky paky a stěhují je kamsi do Šonova k Cepelínům a Banditům. Škoda. Nový majitel, nový pán:o// Téra

VyVolená Téra...
23.06.2006

V mém dnešním snu jsem byla jedna ze soutěžících v reality show VyVolení. Celé se to odehrávalo za pošmourného počasí, v podvečer v den Duelu, do kterého jsem pravděpodobně měla jít. S Maruškou! Bylo to víc než veselé, protože jsem ve vile měla s sebou naši Dorotku a neustále jsem řešila s Tonym, zda ji mám vzít s sebou do Duelu. Říkala jsem si, že když vypadnu, přeci ji nenechám ve vile a když se vrátím, stejně by se tam už nudila, tak ji dám ve studiu rodičům:o)) S Pavlem Pelánem z Hrotovic jsme pak pronásledovali autobus s britskou poznávací značkou, my jeli v obrněném transportéru. Pak jsem se na jednou ocitla s Karolínou ve Skalici před babiččiným domem a to už kolem nás začali vyskakovat různí lidé, kteří se nám představovali jako soutěžící z Big Brothera, ale z německého, kde už místo jedné vily mají takovou vesničku. Vím, že jsem najednou opět seděla v obýváku, plánovala si rozlučkovou řeč a najednou nám ze schránky na dopisy vypadly dvě videokazety, kde byla rekapitulace předešlého dne a my ji měli dát do videa, aby se mohli dívat diváci. Jak jsem dopadla v Duelu bohužel nevím, vzbudil mě budík. Asi zaplaťpánbůh. I když kdo ví, mohla jsem mít proti potetované Marii šanci:o)))

Kráááásně zabitý včerejšek
23.06.2006

Včerejšek jsem si užila přímo labužnicky. Do Hradce jsem opravdu nejela, ale v osm už jsem byla vzhůru, když do mě strkala Dorotka čumákem, což byl pokyn, abych se pěkně rychle zvedla, své vlasy a.k.a. nasraný lev svázala do culíku, skočila do kalhot, tríča a žabek a fofrovala na louku. Náramně jsem si narozky užívala, dívala se na video, poslouchala music, četla si a před polednem se vypravila k doktorovi, kde jsem si vzala jen číslo a mastila do centra. Ani zmrzku jsem si pak nekoupila, jak jsem pospíchala zpět do čekárny v domnění, že jdu třeba i pozdě:o// Haha, Terko, mysli, k doktorovi? Pozdě? No doktor si svoji ordinaci ještě ani neotevřel, takže jsem musela dál čekat. V přítomnosti vtipného sedmdesátiletého stařečka, který si chtěl povídat, jsem se dočkala a už jsem si běžela vyzvednout svoje nové bílé puntíkované tílko, kterým mě Móna obdarovala. Ve čtyři jsem už byla připravená před televizí. Všimli jste si, že ač tady okomentuju kdejakou sportovní událost, MS ve fotbale zatím nijak nehodnotím??? Třeba to přijde. Včera jsem viděla poslední čtvrhodinku zápasu Brazílie s Japonskem a čtvrý gó Ronalda, to byla parádička. Naši bohužel... a večer jsem ukořistila káru, naložila Indiánku a vydaly jsme se do lokálu jménem Marco Polo. Přidal se Pepa, a tak jsme se poposunuli do jiného hostince, kde jsem jen tak dostala od servírky jahodový koktejl. Byla jsem překvapena, bo je to přítelka mého bratrance a byly jsme seznámeny teprve v neděli, ale upřímně, překvapilo mě to a potěšilo. Ještě vás seznámím se svým snem, ale to až v dalším příspěvku... Téra

Je to špatná volba???
21.06.2006

Zítra bych měla jet do Hradce na přijímačky. Proč ten podmiňovací způsob? Rozmyslela jsem se. Vlastně jsem o tom přemýšlela dlouho. Ani nevím, proč jsem si v únoru podávala přihlášku. Mediální a komunikační studia v Praze a Hradci jsou stejně odlišné jako nebe a dudy. Tedy podle toho, co jsem si zjistila. Praha – zaměřená na novinařinu, Hradec – literární a jazyková kultura. Loni jsem tam setřela. Ukázky vlastních prací u mě tvoří dobrá třičtvrtina sportu. Trošku netradiční. Viz. loňský rok:

Komise: Slečno, Vás zajímá sport? – Téra: Ano. – K: Chtěla byste o tom psát, být novinářka? – T: Ano, bavilo by mě to. – K: ...chvíle ticha... aha, ehm, hmmm, tento obor je ale zaměřen trošku jinam, s novinařinou to nemá co do činění. – T: sklopí hlavu, ví, že má smůlu. – K: Ale články máte zajímavé, pro vás by byla vhodná žurnalistika. T: Téra si myslí své. Mrzí ji, že ji hodnotí takto. --- Ještě pochválí její kultivovaný projev, přečtenou literaturu a už se pakuje a ví, že si musí hledat práci.

Je to možná alibistické, věřila jsem v Prahu, i když mi při zkouškách bylo jasné, že v konkurenci tisícovky lidí a nevalném množství přijatých, jsem dost bez šance, přesto ve mně byl plamínek naděje. Ten dnes vyhasl. Do potřebných bodů jsem se sice s přehledem vešla, ne však mezi hrstku přijatých. Možná odvolání, nevím, uvidíme, co mi napíší v dopise. Jela jsem do Prahy na úkor Liberce, ale nelituji. V srpnu mě čeká právě Liberec. Z angličtiny díky FCE zajištěn plný počet bodů, tedy 100. Teď už se Téra bude rvát jen o bodíky z češtiny a literatury, a zvládne to!

Rodiče mají pocit, že jsem se zbláznila, když jsem si myslela nejen na Lbc, ale u toho i na Prahu. Co, zkusit se má všechno. Třeba by to šlo, třeba ne. Věřím totiž tomu, že kdyby mě to bavilo, zvládla bych to. Vím, po pár letech od maturity, nemám nárok na takové myšlenky. Sakra, pořád mám pocit, že přesto všechno nejsem blbá. A když vidím, kolik lidí kolem mě má tu možnost chodit do školy... Práce je fajn, ale chci si zase dělat zápisky, poznámky, učit se, prohánět si hlavou kupu informací a být pod tlakem. Chybí mi to.

Zítra Téra slaví narozeniny, ale ani se netěší. Včera byla s rodinkou na výborné večeři, kde si dala pirátské krevety. Dostala krásné dárečky a měla radost. Zítra ji čeká sezení v čekárně, takové nespecifikované zdravotní obtíže, snad to bude v rámci možností fajn.

Další divočina....
20.06.2006

Ve čtvrtek jedu na zkoušky a jsem z toho mírně nervozní, raději bych, abych ve čtvrtek našla na netu informaci, že jsem se dostala do Prahy, a tak bych od autobusu v Hradci nezamířila na fakultu, ale do tetovacího salonu. A dnešní noční trýznění bylo o mých zkouškách:o// Dozvěděla jsem se, že zkoušky jsou o den dřív, a tak jsem se tam spolu s mamkou, tetou a známým vydala. Jenže po příjezdu k fakultě, kde probíhal jakýsi slavnostní ceremoniál, tančily tam baletky a zpívala se tam jakási studentská hymna /mimochodem jmenovala se Morituri de Salutant/, jsem zjistila, že s sebou nemám seznam přečtené literatury a své práce. V tu chvíli jsem propadla totální beznaději, bylo mi jasné, že na ústní zkoušku bez toho vůbec nemůžu a neustále jsem chodila městem /i když to bylo v HK, najednou jsem se ocitla u nás na Kamenici/ a všem jsem oznamovala, jak nestíhám a co nemám. Až jsem došla do hospody. Trošku noblesnější hospody, tedy K3, kam nesměli psi, a já tam musela propašovat Dorotku, která tam ale lovila jakéhosi králíka. A pak přišla majitelka, jakási paní Vernerová, a nabízela mi igelitku, protože jsem se rozhodla, že si musím vzít na zkoušky s sebou žehličku na vlasy a v nějaké skříňce jsem tam objevila zrovna dvě. --- Takže doufám, že ve čtvrtek nic nezapomenu a že nebudu trajdat kdesi po hospodách a hledat žehličku na vlasy. Ono má moje podvědomí zafixované, že v pátek už to bude přesně měsíc, co jsem reklamovala žehličku na vlasy a tudíž se budu muset skáknout poptat:o))

Veselá sešlost...
18.06.2006

Rodinná pááárty, znáte, ne? Strejda oslavil půlstoletí, já o pár méně a zbytek byly svátky. Z osazenstva jsem byla jednoznačně nejmladší. Ségra pěje kdesi na Slovensku se sborem a desetiletá sestřenka se zdržela hodinku, pak jela kamsi na ranč za svým koněm. V tu chvíli mě dělilo od druhého nejmladšího účastníka, tedy tety, téměř sedmnáct let! Naštěstí se tam na chvíli ukázal bratránek s přítelkyní, takže věkový průměr snížili, jenže pak zase vzali roha a vše bylo při starém. Probíralo se všechno, nemoci, nemoci, nemoci, ale také fotbal a tak. Jako klasická čítankovská se projevila druhá babička mého bratránka, která po seznámení s jeho slečnou je začala okamžitě zvát k ní na návštěvu se slovy: Martino, já Ti ukážu fotky, když byl Míša ještě malej. Byl milionovej, vůbec nezlobil!!! :o))))) Omlouvám se za nezdvořilý smích, ale musím. Trošku jsem vyděsila babičku, když jsem po obdržení finanční částky konstatovala, že to mi z poloviny zaplatí tetování. Málem padla do mdlob. Doslova. Tak jsem ji uklidnila, že piercing v nose mám vlastně taky od ní, což jí asi na klidu nepřidalo, ale nedá se svítit. --- Včera jsme dostali těžkou ránu od Ghany. Někteří tomu nevěří, ale ztráta Dina a Baroše má na to velký vliv. Někteří nevěřící Tomášové kroutí hlavou, že přeci se nemůžeme vymlouvat na absenci těchto dvou hráčů, ale ono je to fakt. Lokvenc, Štajner a Heinz, tedy zbytek útočících hráčů, v reprezentaci jen tak paběrkuje. Lokvenc je stálice, o tom žádná, ale vždycky jde na hřiště jako střídání za Kollera nebo sedí na lavičce. Těžko se pak hraje bez nejlepších útočníků. Porazíme-li Itálii, jdeme dál, možná by byla i remíza, to za předpokladu, že Amíci a Ghana remizují. Všichni fotbaloví tam nahoře, držte nám, přejte nám. Téra

a gorgeous dream
18.06.2006

Po nějaké době mi zase utkvělo v hlavě to, co se mi zdálo. Seděla jsem s kamarádkou mé kamarádky u nás před garáží a ona mi vyprávěla, že její maminka je nějak nemocná a chce podstoupit eutanázii, aby už měla klid. Pak jsme se najednou octly u nás v chodbě, a přišli naši a nějací známí a ukázalo se, že to jsou rodiče té holčiny. Její maminka přiskákala o francouzských holích, stejně tak můj táta. A pak jsem najednou JÁ ležela v posteli, píchli mi eutanázii a já cítila, jak mi tuhnou a brní nohy a chce se mi hrozně spát. A najednou jsem jela v autě s xBbx, bylo sychravo a před námi na kole jel soused a sousedka a ona před sebou vezla čtyři jejich děti a já jsem se tomu sousedovi smála, že je alkoholik, protože jsem ho předtím viděla sedět u nás ve vchodě opilého. A nemohla jsem pochopit, proč si pořídili tolik dětí, když jsou sociálně slabší. A jak jsme tak za nima pomalu jely, jely jsme doslova krokem, tak vedle našeho auta stáli dva cikáni a jeden otevřel dveře a chmátnul mi po tašce a xBbx, která byla zrovna otočená do zádu, protože tam něco hledala strašně rychle šlápla na plyn a s otevřenými dveřmi jsme ujížděli... ono se to nezdá, ale doopravdy byl ten můj sen plný napětí a akčnosti:o)))

Kytarová pohoda
18.06.2006

Osedlaly jsem s xBbx Chevyho a vydaly se do královédvorské Baracudy na koncert, který pořádali naši náchodští SULK. Zahráli si tam spolu s hradeckými Pavilon M2 a kopřivnickou kapelou Vas Szuszanne. Baracuda se mi moc líbila, ačkoliv sál, ve kterém se koncertovalo, mi něčím asocioval školní třídu. Možná to bylo těmi parketami, stolky a židličkami, kdo ví... Lidiček bylo pramálo, ale když koncert v deset začal, odněkud se vyrojili a Sulk tak měli slušné publikum. Čím dál lepčejší, jen Machy měl trošku hlasovou indispozici /včera koncertovali v HK a pak toho asi moc nenaspali/. Dotazy směřujte na Machyho, kontakt na něj je na jejich domovských stránkách:o)) Před Pavilony si Bára zalezla pod stůl a já se usadila na podlahu. Líběj se mi čím dál víc! Po jejich vystoupení jsem si koupila placku, heč. A pak už Vas Szuszanne. Frontman, asi dvoumetrový chlapík, to měl dolů k mikrofonu dobrého půl metru, ale statečně se s tím popral. Přiznám se, že jejich vystoupení mě moc nenadchlo, protože to už bylo mrtě hlasité, řvavé. Vím, že nedávno jsem si libovala na produkci Karl Marx a Amandy Woodwarth, ale tohle bylo něco maličko jinšího. Frontman ale byl veselá kopa. Já jsem pekelně ospalá, tak mě omluvte, odcházím do hajan. Jo a dnes jsem se dívala na dokument o tom, jak byla Vivien Westwoodová v Praze. Výborná ženská!!!!! Téra

Afterparty
17.06.2006

                         Téra

 Téra jelimánek

 Téra a Anežka

 Skladný Vasoryn

 Tanec s vlky

 Woltrák a Pítr

 auuuuuuu

blondie rulez
17.06.2006

Ještě pár postřehů ke včerejšku. Kolem jedenácté se tam vyskytla jedna blondýna. Studentka práv, která byla u nás v práci na praxi. Zaujalo nás, že byla dobře oháklá a na nohách měla prestiže:o)) Ale to není podstatné, každý ať si nosí, co je mu pohodlné... tahle holčina působila neuvěřitelně afektovaně, až přehrávaně. Neustále otvírala pusu, mrkala řasama, házela neuvěřitelné grimasy. Měla jsem hroznou chuť si ji fotit a vytvořit pak jakýsi komix o blondýnkách. Bylo to úplně tutový. A jinak nemám nic proti blondýnkám!!!

Jak stárnu, aneb byla to celebration.
17.06.2006

Protože jak už všichni dobře víte, budu zase o rok starší kmetka, musela jsem to řádně oslavit. Pár dní s předstihem, ale lepší dřívějc než pozdějc. V jednom klubu se nás sešlo asi dvanáct a pustili jsme se do toho. Je pravda, že je se mnou docela těžké pořízení, co se týče slavení, když mi alkohol nic konkrétního neříká, a proto se ho s radostí vzdávám ku prospěchu ostatních. Místo toho mi Týdžej koupil pizzu. Nejlepší věta za celý večer patří Vasorynovi: My jsme doma tři sourozenci, já, tři synové, mamka a taťka. Tak nevím, jak to teda je. Napřetřes přišla Pítrova nová milostná avantýra, kdy na prvním rande se trošku řídil starou známou příručkou, a asi se mu dařilo, protože to má navazování, tedy pokračování /rozuměj DALŠÍ RANDE/. Protože jsme začali relativně brzy, před půlnocí se někteří už začali dekovat, včetně mě. Nakonec jsem se nechala přemluvit a s vidinou šipek, které jsme měli hrát, jsem zůstala. Ještě předtím se nám podařilo udělat z obránců u stolního fotbálku siamská dvojčata, když se jim čirou náhodou uvolnily šroubky a z nich se stal jeden monstrozní doubleback:o)) Pak už jsem to ale v billiard klubu zabalili úplně, protože jsme se rozhodli vyrobit svoji vlastní vodní dýmku a dopřát si fajn náladu s troškou travičky. Tedy jen někteří z nás. Nakonec z dýmky sešlo, ubalilo se klasický brko a už jsme s nanukama od benzínky frčeli na samotu ke Lvovi. Tam jsme auto zapíchli na kraji silnice, rozsvítili parkovačky a bylo. U mě můžou po hulení můžou nastat dvě situace. Ta první, že melu jako kulomet a nikoho nepustím ke slovu, ta druhá je taková, že se dostanu do totálního útlumu. Bohužel nastala druhá varianta, a tak jsem to už všechno sledovala jakoby z povzdálí se založenýma rukama. Pamatuju si to, že Woltrák divoce tančil na The Rasmus, pak přešel na valčík a nakonec vletěl k pomníku U Lva. Popravdě, já tohle nemám ráda, svým způsobem mi to připadá jako zneuctění křičet na takových místech, poletovat tam a dělat, že je to v pohodě. Nakonec jsme vymysleli docela dobrou ptákovinu, založili jsme si na té úzké silnici táborák. Před autem, na kraji silnice. Nás pět si tam hřálo ruce, vypadali jsme jako banda bezdomovců. Pozdě v noci jsme to nakonec zapíchli a já se dostala do postele. Dnes další akce, koncert Pavilon M2 a SULK v Barracudě ve Dvoře Králové.

PS: Dodám fotky.

Zatížená nalevo....
16.06.2006

Tenhle příspěvek se nebude vztahovat k žádné levicové politické straně. To je jediná výjimka, kde jsem zatížená na pravou stranu. Přemýšlela jsem totiž, jak nesnesu věci na pravé straně. Zvláštní, co? Asi nějaká úchylka, sama nevím, ale nikdy bych si kabelku nedala na pravé rameno, vždy jen na levé. Nikdy si při telefonování nedám mobil na pravé ucho, mám pocit, že je to strašně nepřirozené. Přitom když sleduju člověčinu kolem sebe, většina nosí kabelky na pravém rameni a telefonuje na pravém uchu. Když se mi kdysi rozbilo jedno sluchátko u discmana, než jsem si koupila nové, to jedno hrající jsem si strkala do levého ucha. Když si češu pěšinku na straně, pokaždé mám víc vlasů nahrnutých na levou stranu. Piercing mám na levé straně nosu, na pravé mi to přijde hrozně rušivé. To samé s tetováním – na levé rameno si ho nechám vytetovat. Je to mazec, protože když si představím tetování na své pravé části těla, úplně se ježím. Výjimku tvoří taška přes rameno, která má dlouhé poutko, tu mám hozenou na pravé rameno s tím, že mi ta taška busí bouchat o levou nohu. Raději ležím i na levém boku než na pravém. První botu si obouvám vždy levou. Do kalhot lezu prvně levou nohou. Když jdu vedle někoho na ulici, mám ho raději po svém levém boku. Přemýšlím, proč jsem zatížená tak levicově, ale nic nemůžu vykoumat:o// Poraďte mi. Téra

Tak už skoro za týden...
14.06.2006

Příští čtvrtek budu zase o rok starší, a tak jsem dnes docela přemýšlela nad tím, co mi tenhle rok dal, vzal, jestli jsem i rozumnější a tak normálka. Nedávno jsem četla na Lilacově blogu, že tahle různá výročí nijak nezapisuje a že mu to přijde asi i docela ujeté /výročí blogu, narozeniny.../, já to ale chci nějak sesumírovat. Jednadvacítku jsem oslavovala jako zadaná, relativně v pohodě s nejistou budoucností. Dvaadvacítku oslavím jako vlčice samotářka, relativně v pohodě s nejistou budoucností. Takže to vypadá, že změna nastala jen v prvním bodě. Omyl. Nevzdala jsem své sny, které se mi loni po zkouškách zbortily jako domeček z karet, jdu do toho znou, ale okusila jsem i vůni opravdového zaměstnání. Není to moje vysněná práce, ale někdy mě i svým způsobem baví. Naučila jsem se jednat s lidmi, ovládat trošku své nálady, nevyběhnu hned s každým přesto, že mi nejde pod nos. Tenhle rok mi ale přinesl i hodně zamračené čelo. Hledání práce není vůbec jednoduchá věc a já už doma být nechtěla, ne úplně ideální vztahy doma, a hlavně jsem přišla o Lukáše. Snažím se v tom nepitvat a jít dál. Ale troufám si říct, že to byla nejpřekvapivější a poměrně dost bolestivá událost v mém životě. S tímhle klukem jsem chtěla zůstat. Naučila jsem se žít zase sama, bez pocitu, že někomu na mně záleží, že mám za kým jít, když mě trápí celý svět, taková prázdná. Asi jsem se trošku i distancovala od společnosti. Už nejsem ta slečna, která někde poletuje a téměř se nezdržuje v rodném hnízdě. Mám ráda svobodu a společnost přátel, ale naučila jsem se mít ráda svůj klídek, víc než kdy jindy. Někdo mě nazývá vážnou, další stále tou chechtandou a zaslechla jsem v souvislosti se mnou i slovo AROGANTNÍ! Hmmm, to svádí k zamyšlení. Ale... jsem jiná, změnily mě poslední dva roky. Změnila mě Anglie. Změnil mě on. Změnila mě situace doma. Arogantní je docela silné slovo. To ke mně, myslím, doufám, nepatří. Přiznávám, že svým způsobem nos nahoru nosím, jen tak mi není něco dost dobré, mám potřebu vědět víc než ostatní a občas jim to dávat dost najevo, ale stále to jsem já. Nemám žádné zvláštní narozeninové přání. Snad jen, aby jeden konkrétní člověk zkusil víc otevřít oči, a aby se ten další rok povedl o chloupek více.

Ach to podvědomí...
14.06.2006

Kde jsou ty noci, kdy jsem spala jako dřívko a nikdo a nic se mnou nehnul. Dlouho předlouho jsem spala na horní palandě a u hlavy jsem měla obrovskou skříň. Vrcholem dospělosti mi v deseti letech připadalo vlastnění budíku! A tak jsem jeden pozlacený starodávný budík ukořistila v obýváku úplně vzadu ve skříni s "haraburdím". Budík už byl staršího rázu, a tak moc nefungoval i přesto, že ho Téra nakrmila baterkama. A jednou takhle v noci mi začal u hlavy zvonit. Jenže.... se mnou to ani nehlo. A to byl opravdu děsivý budík. Představte si takové to školní zvonění, jo, tak přesně tak. Nakonec se musel táta vyškrábat ke mně nahoru a budík mi vypnout, mě to nevzbudilo. Mívala jsem i spoustu bezesných nocí, což teď už u mě snad ani neexistuje. A dnešní sen mě v podstatě docela vyděsil.

Příští týden slavím narozeniny, a tak jsem v tom snu uspořádala oslavu. Konala se dole u potoka pod naším sídlištěm a byla tam velká spousta lidí. Pamatuju si, že jsem přemlouvala Mejty, aby dorazila, slíbila mi to na hodinku a půl. A v tom hemžení lidiček mi najednou začala padat vočka a já se tam jen tak natáhla do postele, která stála vedle potoka a usnula jsem. A když jsem se probudila, tak už na té oslavě nikdo nebyl, protože se jim nechtělo čekat, až se Šípková Téra vzbudí. Hrozně dlouho jsem v tom snu řešila, proč jsem vlastně usnula. Další fáze toho snu byla taková, že jsem byla opět kdesi na nějaké oslavě, nevím, zda byla moje, a pozvala jsem si tam dva kluky. Jednoho si vůbec nevybavuju ani nepamatuju, ale druhý byla basák Janko z HCH. A já tam přebíhala neustále od jednoho k druhému a slibovala, že můžou spát se mnou v posteli. Ale víc mě to táhlo nějak k Jankovi, protože mi bylo líto, že jako Slovák nám vůbec nerozumí. Což je vlatně zvláštní, když Slováci jsou téměř brati. Ale připadá mi, že moje generace slovenštině už ani rozumnět nechce. Vůbec nevím, jak to všechno dopadlo, ale v té posteli se mnou spal... Závěrečný sen /možná že to na sebe všechno volně navazovalo a byl to jeden jakýsi příběh/ byl takový, že jsem se chystala do Prahy. Jela jsem opět v pondělí a těšila jsem se, že si ke mně v HK přisedne opět ten kluk, co minulý týden. Nastoupila jsem do busu a zjistila, že je to ČSAD, které já nemám ráda. Zaplatila jsem panu řidiči 102,- a řekla, že chci vystoupit na Černém Mostě, on mě dovedl na sedadlo a zeptal se všech kolem, jestli ještě někdo chce vystupovat na ČM. Jenže nikdo nechtěl, tak řekl, že mi nezaství. A já se zbytek toho snu domáhala zpět svých kaček, chtěla jsem jet jinou společností, nestíhala jsem, no prostě klasika.... Taky máte tak blbý sny???

Foglarovky jo???
13.06.2006

S rukou pod bradou jsem přemýšlela, jestli není "dětinské" uvést mezi přečtenou literaturou i Jaroslava Foglara a téměř všechny jeho Rychlonožky, jezerní kotliny, Stínadla, Vonty... nj, je to seznam literatury určený pro přijímací zkoušky. Trošku jsem sondovala mezi kamarády, jestli jsou Folgarovky pro ně taky takovým hitem, ale nepotázala jsem se s dobrou. Já jsem skoro nedýchala, když jsem četla o Rychlých šípech a jejich dobrodružství. Stejně tak i o jiných hrdinech foglarových "bestsellerech". Hrozně jsem si přála být Jarka Metelka... trošku nedívčí přání. Nakonec jsem u Charlotty na blogu zjistila, že Foglarovky jsou stejně důležité, jako třeba v dnešní době příběhy od Tolkiena. Jinak se Téra dnes kolem poledne poflakovala po centru a pozorovala lidi. Nejraději bych si hned vedle knihovny posadila skládací židličku a pozorovala ruch a všechny kolemjdoucí. Přemýšlím, proč se lidi snaží být tak stejní... čím to? Teorií je tolik. Já si s jednou nalakovanou rukou připadala skoro až divně, protože se mě kolegové v práci dotazovali, zda mi došel uprostřed lakování lak na nehty. Při odpolední kamarádově návštěvě mi ale bylo řečeno, že to není u mě nic zvláštního a nepřekvapuje ho to. A tak jsem strávila fajn hodinku v jeho společnosti, kdy jsme sebou flákli na jeho superotoman a dávali jsme si Koreu s Togem. Už dlooooouuuuho předloooouuuuho jsem si s nikým tak hezky téměř hodinu nepodebatovala o fotbale. Asi proto, že je to na slečnu docela nezvyklé. Ale já tomu prostě hovím. Obvykle si kupuju v poledne Sport a během oběda v práci si listuju tímhle plátkem. Už na střední za mnou chodili spolužáci, abych je rozsekla o tom, zda vyhraje v NHL Dallas nebo Edmonton. Tihle dva soupeři hrají obvykle smírně, tipla jsem remízu, ani jeden tomu nechtěl moc věřit, každý vsadil na svého favorita, konečný výsledek 2:2. Ale tipovat na NHL je nevyzpytatelné, i ty nejslabší týmy mají přeci nejlepší hokejisty, vždyť je to přeci nejlepší hokejová soutěž. Já ze zásady nesázím. Jen tak sama pro sebe si přeříkávám možné výsledky, ale tím to taky končí. Kdysi jsme si s Lukášem šli vsadit na pohár UEFA, ale moc nám to nevyšlo.... v sázení bych neměla štěstí:o//

Volby, zámeček, klášter, obávaná Soukenická třída a vůbec to bylo fajn...
13.06.2006

Huh, weekend pomalu končí a mě provází odporné nachlazení, kapesník od nosu téměř nedávám pryč a neustále je všude slyšet moje hepčíííík. V pátek jsem si byla splnit svoji občanskou povinnost a vhodila jsem volební lístek do urny. Před čtyřmi lety mě volby unikly o šestnáct dní, tolik přesně chybělo do mých osmnáctin. Letos jsem si ale důležitě myslela, že můj hlas něco změní. V pátek, po volbách, jsme svištěli do Janoviček. Vesnička na Broumovsku, kam jsme se vypravili na rodinnou akci spolu s třiceti dalšími kamarády, převážně z Prahy. Upletla jsem si dva copánky a poprvé v životě po mně chtěli v obchodě občanku. Za pár dní mi bude dvaadvacet a oni mě kontrolují:o) Ačkoli žiju v Náchodě už nějaký ten pátek /čti asi devatenáct let/, v Broumově jsem se octla poprvé. Pojmy, které z nám z práce pouze teoreticky, najednou nabíraly konkrétních rysů /Soukenická ulice, Na Příkopech, tř. Osvobození.../. S úžasem jsem hleděla na to, jak nejvybydlenější Soukenická třída má hned za rohem sociální odbor a nedaleko je i úřad práce. Perfektně domyšlené. Dnes jsme se vydali na prohlídku barokního kláštera, který ještě nedávno obývalo pár Benediktínů. Krásná byla hlavně tamní knihovna a turínské plátno. Taky jsme zaskočili dolů k vamberským mumiím. Pak jsme přepočítali svá auta /naštěstí počet souhlasil/ a vraceli jsme se do Janoviček. Včera jsme absolvovali túru, která podle prvních propočtů Zdeňka Košvance, obávaného zeměpisáře z náchodského gymnázia, měla mít 4 km, tudíž i takoví lenoši jako Ondra s Týnkou opustili postel v domnění, že za chvíli se objeví hospoda. Nebudu to prodlužovat, prostě cesta měřila 18 km!!! Mezitím jsem stihla vstoupit do spolku OPZT /Organizace proti Zdeňkovým trasám/, která byla založena již před mnoha lety v rámci šumavské dovolené. Cesta končila v restauraci Zámeček v Janovičkách, kterou opravdu nikomu nedoporučuji. Obsluha /dvě nafouklé huby slečen, se kterýma jsem se kdysi klidně mohla mydlit kyblíčkama na písku/ dost pomalá a nepříjemná. Zkrátka, pět obsazených stolů, jídla se dostala k nám za dvě hodiny a to vůůůbec nepřeháním a ještě většina nedostala to svoje. Na dětské hranolky s kečupem se čekalo opravdu dvě hodiny, já dostala jídlo v pořadí nejdřív jahody se šlehačkou, poté rajská polévka, jídla jsme si prohazovala, reklamovala a nakonec tam naši otcové nechali symbolické čtyři stovky za pití, které teda dorazilo už po půl hodině a odešli jsme. Z kopce se ale hrnula bílá dodávka se dvěma kuchaři a majitelem Ukrajincem, který to chtěl řešit, takže se hlavy rodiny vrátili do lokálu, přičemž jeden čekal před hospodou s instrukcí kdybychom se deset minut nevraceli, volej policii, čtyři stovky si majitel tedy nechal, ale vypoklonkoval je se slovy, už vás tady nechci nikdy vidět, dostalo se mu odpovědi v podobném duchu to opravdu neuvidíte, všem řekneme, jaké to tu je, a bylo. Večer buřtíky, v mém případě topinky. Jsem doma, živá, ale nemocná a mířím směrem postel. Téra

I neuvěřitelné se může stát skutečným....
12.06.2006

Minulý weekend na mě skočila chřipka a já se v pondělí ráno vydala na polikliniku pro neschopenku. Můj obvoďák měl týdenní dovču, a tak mě nasměrovali k jinému MUDrcovi. Ve třičtvrtě na sedm jsem se usadila v čekárně, kde už bylo dalších 15 lidí. Ufff, to bude, říkala jsem si. Nejdřív brali lidi na krev, potom policii a hasiče, pak na injekce a po hodině a půl jsem tam stále seděla jako trubka a nic se nedělo. Jsem docela cholerická, takže čekání na někoho a kdesi nenávidím z celé duše, po nějaké době dostávám opravdový amok. V pondělí jsem si už v čekárně podupávala a pak jsem se vypravila na informace, zda bych nemohla jít k jiné MUDr., u které jsem byla kdysi v lednu a byl to mrtě fofr. Ta paní doktorka tam měla kartičky a do půl deváté stačila vzít 20 čekatelů!!! Na informacích nikdo, paní se neuráčila přijít ani během dvaceti minut, kdy jsem už poskakovala, pobíhala, no prostě vařilo to ve mně. Všimla si mě jakási magistra z lékárny, vyklopila jsem ji svůj problém a řekla mi, ať nejspíš klidně k té druhé doktorce jdu. Ha, vzala jsem si kartičku a za pět minut jsem byla v ordinaci. Dnes jsem šla na kontrolu, tentokráte už ke svému doktorovi. Do čekárny jsem dorazila chviličku po půl osmé a do ordinace se dostala chvíli před půl jednou!!!! Během první hodinky jsem stihla dočíst rozečtenou knížku, pak jsem si vytáhla Pianistku a pokračovala, ale po hodince a půl jsem byla rudá vzteky, protože do ordinace šlo číslo 5 a já měla 30!!! Poslední dvě hodiny jsem chodila čekárnou jako lev v kleci dva metry sem, otočka, dva metry tam, chvílema se mi chtělo vzteky brečet, hned na to hystericky smát. Vždycky se to na něčem zabrzdilo a my, trpitelé, čekali jak trubky. Já si nemůžu pomoct, ale připadá mi, že to je dělání vola z někoho, tím že ho neustále necháváte čekat. Já bych to nějakým způsobem pochopila, zmákla, ale... bočními dveřmi si tam sestřička pouštěla známé, neustále někdo klepal, že chce JEN recept. Vždyť já taky chtěla JEN ukončit neschopenku. Do toho mě iritovala televize, kde neustále běžel dokola jakýsi lékařský pořad, který tam běhá neustále a vždy na začátku se objevila vela usměvavá dámička a spustila: Vážení pacienti, dovolte mi, abych Vám popřála příjemný den a mějte trpělivost, než si právě na Vás udělá Vaše paní doktorka nebo pan doktor čas. Když jsem to slyšela už popáté, jen jsem hodila naštvaný obličej, protože mi to připadalo jako vyložená provokace. Popis vnitřních a vnějších hemeroidů už umím téměř zpaměti, taky nějaký rozhovor o zdraví s Leošem Suchařípou bych mohla citovat. Opravdu mě to dnes úplně odrovnalo. Teď jsem skoro dvě hodinky doma, napustila jsem si vanu, koupila si nový Reflex a jdu se odreagovat. Zdař, Téra

Frida Kahlo
11.06.2006

                    Salma Hayek

Být marod není legrace...
11.06.2006

Pár posledních dní mi splývá ve šmouhu šedi. Sluníčko si sice konečně dalo říct a vyhrabábá se z poza mraků a teploty se šplhají směrem k létu. Já to ale moc neocením, protože za oknem je mi to úplně jedno. Jak často a ráda prezentuji, mně je bližší sychravo, zataženo a i ten deštík. A v létě je nejkrásněji krátce po slejváku, bouřce, kdy z listí skapává dešťová voda a všechno se leskne, vzduch voní čerstvostí... Tenhle weekend byl ale nakonec docela užitečný. Přečetla jsem tři knížky Hrdý Budžes, Hrabalovu Jarmilku, a od starouše Hemingwaye Stařec a moře. Dnes jsem zkoukla na DVD Jméno růže od postmodernisty Umberta Eca, od knížky mě odrazuje ta druhá línie, která se ve filmu nevyskytuje. Jedna línie je právě děj a ta druhá, to jsou filozofické a náboženské úvahy. Proto jsem i s opatrností četla Šifru, ale ta byla zase úplně jinak pojatá. Film byl moc hezkej, z roku 1986 v hlavní roly se Seanem Connerym. Dnes si pustím na videu Fridu. Včera jsem si ji nahrála, ano přiznávám, dívala jsem se na finále VyVolených. Další z řady komerčních spotřebitelů, ale nestydím se za to. Minul mě svět mýdlových oper, ale je fakt, že reality show mě lákají. Prostě mě to baví a myslete si, co chcete. Takže dnes ta Frida Kahlo. Kdysi dávno, několik let zpátky, jsem narazila v Xantypě na rozhovor se Salmou Hayek. Celé to interview bylo o její roli Fridy ve stejnojmenném filmu. Salma o tom mluvila hrozně dobře, popisovala, jak se na roli Fridy připravovala, jak o ní načetla spoustu literatury, rozjela se do Mexika, do muzea Fridy Kahlo, a natolik se vžila do té role, natolik se ztotožnila s mexickou malířkou, že jí to Mexičané téměř uvěřili a hrozně moc si ji oblíbili. Pak jsem doma objevila knížku, kterou mamka přinesla z knihovny. Tlustá bichle o životě malířky napsaná Barbarou Mujícou – Frida, strhující životní příběh mexické malířky. Přečetla jsem ji jedním dechem. Film získal dva Oskary. Kostýmy a, mám pocit, že i za hudbu, teď přesně nevím. Jak už to většinou bývá /u mě teda v devadesátidevíti procentech/, číst nejdříve knižní předlohu se nevyplácí, nedoceníte pak film. Nedá se říct, že bych byla zklamaná, ale knížka mě nadchla tak hrozně moc, že mě film moc nezaujal. Proto si to chci dnes pustit, abych to mohla sledovat méně zaujatě, s odstupem několika let, a moc se na to těším. Malířku Fridu, její sestru, bouřlivého manžela malíře Diega Riveru a milence Lva Trockého.

Lov na kočku....
9.06.2006

Abych trošku odlehčila svým dvěma posledním příspěvkům, napíšu tu o "akci", které jsem byla přítomna asi před deseti minutama. Vzala jsem Dorotku jen tak na chvilku ven a když už jsme se otočily směrem k domovu, najednou jsem spatřila ve vedlejším domě u tety zvenčí na parapetě jejich kočku. Vzhledem k tomu, že je to nějaká peršanka a na přírodu není zvyklá, asi by to nesekalo dobrotu, kdyby seskočila a stala se z ní šelma divoká. Takže jsem pádila k příbuzným zazvonit. Doma byla jen moje desetiletá sestřenka Kačka, která si s tím docela nevěděla rady, a tak jsem se jí rozhodla pomoct. Druhou kočičku Justýnu zavřela kamsi, já Dorotku přivázala k věšáku, zavřely jsme se do kuchyně a jaly jsme se záchranných akcí. Nejtěžší na tom asi bylo odstranit veškeré květináče a ozdobné serepetičky z vnitřního parapetu. Chtěly jsme větší část okna otevřít, ale nejspíš bychom Hermínu shodily, a tak jsme se rozhodly, že budu Kačku držet a ona se vyplíží po parapetu. Pak jsem se ale rozhodla, že ji nechci mít na svědomí, a tak jsme naplnily mističku s vodou a vyčkávaly, Hermína si dala říct a o pár centimetrů se poposunula, vyčkávaly jsme dál... dalších pár cenťáčků, a to už se dalo otevřít okno a po kočce jsme skočily. Záchranná akce byla úspěšně dokonána:o))

Je to pat?
9.06.2006

Těším se, až už konečně budu umět to, co chci a tenhle blog zmizí pod úplně jinou, mnou vytvořenou, doménou a nebude spadat do sféry všech blogařů. Přála jsem si mít blog, abych mohla psát, zaujmout, pak se to všechno nějak zvrtlo a já si přála mít místečko, kde každý den vyplivnu kus sebe, a večer budu uléhat s pocitem té osvobozující prázdnoty. Ale nechávat tady kus sebe mi moc nejde, bojím se. Děsí mě, že se ve svém životě neumím vyrovnávat s jistými situacemi, nedokážu je překonávat a odpoutávat se od nich. Těším se, až jednou nastane doba, kdy se jen letmo otočím zpět a zasměju se nad malichernostmi, které mě trápily. I teď se mi na tváři vykouzlí úsměv, kdykoliv si vzpomenu na dobu cca dva roky dávnou, baví mě, co jsem prožívala. Jen tenkrát to nebylo příjemné. Nespravedlnost je taková, že fyzická bolest většinou brzy ustoupí, jizva po slepáku, po rozbité hlavě zůstane, ale nevíte o ní, ale jizvy na dušičce zůstanou a pokud přeci jen přebolí, promění se v nedůvěřivost. Kdysi mi jeden hodně blízký, tehdy vlastně nejbližší člověk, napsal, že na nedůvěřivost jednou dojedu. Snažil se mě z toho vyléčit... Jsem teď nedůvěřivá o to víc, protože to nedotáhl do konce. Když už mám pocit, že je to konečně za mnou, stačí jedna jediná věta, hloupá věta, aby to zase svým způsobem bolelo. Škoda, že mi tyhle všechny myšlenky nejdou napsat tak, jak bych si přála. Prsty mi poskakují po klávesnici, ale raději pak ukazováčkem přeskočím na backspacesovou klávesu a písmenka mizí. Mám totiž s jedním člověkem takovou úmluvu, ale bojím se, že ho teď tím držím v šachu. Nemůže jít kvůli téhle vzájemné úmluvě dál, a já nevím, zda to nechat být a začít si žít oba jinak a po svém, přestat se starat o to, jak se ten druhý má, a nebo v téhle hře pokračovat a bát se, že se nás do toho zamotá víc a já nakonec budu ta smutná.

Vylovené z šuplíku
8.06.2006

Už dlouho jsem si nepsala jen tak do šuplíku. Dříve to bývala jedna z mých nejčastějších a nejmilejších činností, kdy jsem jen tak volně nechala plynout myšlenky. Tenkrát to bylo jednoduché, myslela jsem si, že mi patří svět, že moje psaní dostane každého a já se stanu „paní novinářkou“. Viděla jsem se, jak píšu sloupky o životě do časopisů, sportovní reportáže a odmítám nabídky, protože nestíhám. Představovala jsem si, jak hned na podzim po maturitě usednu do lavic fakulty sociálních věd jako studentka žurnalistiky. To byl můj dlouholetý sen, za kterým jsem šla, ke kterému jsem se upínala a kterému jsem bezmezně věřila. Nikdy mě, ani na moment, nenapadlo, že to tak vůbec být nemusí, že jednoduše nemusí vyjít. Okolí mě ujišťovalo, že pokud má někdo studovat novinařinu, pak jsem to já. Možná moji rodiče zůstávali opatrnější, ale já v nic nevěřila tak, jako v tohle. Moje slohové práce bývaly po většinu času ohodnocovány známkou jedna a já se tím pyšnila jako páv. Čeština byla jediný předmět, pro který jsem na střední škole žila, na který jsem se pokaždé těšila, který mě neuvěřitelně naplňoval. Měla jsem pocit, že tady je mé uplatnění, že je to to jediné, co doopravdy umím. Načítala jsem spoustu knih, spoustu literatury, kopírovala styly mnoha autorů a snažila se v nich najít sama sebe, nakonec jsem se, myslím, našla. Ale přesto to nestačilo. Maturita, zkoušky na vysněnou žurnalistiku a nepřijetí. Největší zklamání, smutek… Myslela jsem si, že přijdu ke zkouškám, jako svoji motivaci uvedu to, že mým největším životní snem je stát se sportovní komentátorkou a všichni si sednou úžasem na zadek. Nestalo se tak. Rok na jazykovce, největší pohoda. Myslela jsem si, že stačí to, co umím. Jsem houževnatá, ale chybí mi občas motivace, bič nade mnou, někdo, kdo mě nasměruje, povede, řekne, co je dobře a co špatně. A tak jsem celý rok nic nedělala a jen čekala na červen, kdy proběhnou další zkoušky. Dopadlo to lépe, ale nestačilo to. A tak následoval rychlý úprk přes půl Evropy, daleko od domova, až tam, kde auta jezdí po druhé straně, a já získala nad vším odstup a nadhled nad tím, co se stalo doma. Moc mě to nakoplo, začala jsem být v mnoha směrech rozumnější a každý den se zavírala do knihovny s kvantem učebnic a sešitů. Bohužel, to co jsi celý život pořádně neměl, jen tak nedoženeš. To, k čemu bych potřebovala odborný výklad, jsem pracně doháněla sama a nakonec jsem se zkoušek na novinařinu vůbec nezúčastnila. Předpokládám, že jen myslet si, že jsi v něčem dobrý, nestačí. Musíš proto dělat mnohem víc. Dnes si říkám, že jsem měla všechno dělat úplně jinak. Nejlepší způsob je ten, když se po nějakém čase otočíš a řekneš si, že všechno mělo nějaký smysl, ať už to dopadlo tak, jak jsme si sami představovali, nebo ne. U mě mělo všechno smysl až do loňska, teď už v tom smysl nevidím. Do té doby mi život jen dával, teď už mi bere. Vzalo mi to téměř veškeré iluze, teď už začínám jinak, bez konkrétních plánů, jen s pár obrysy, s vírou, ale ne s přehnaností. Možná je to jen zbytečné sebepodceňování, ale to poznám až za pár týdnů.

Being ill is sometimes very pleasant....
7.06.2006

Ještě pár dní si doma pobudu, což někdy není vůbec marné. Po většinu dne se totiž poflakuju /čti povaluju/ v posteli s knížkou a snažím se dohnat to, co jsem poslední dobou docela zanedbávala – tedy čtivo. Kupí se mi toho na stole hrozně moc a já hopsám od jednoho k druhému, tudíž jsem si v tom ráno udělala jakýs takýs systém a hurá na to. Teď už je dobré to, že vím celkem konkrétně, co bude v přijímačkách do HK i do Lbc. Kdyby to náhodou nedopadlo, jsem celkem rozhodnutá někam jet. Británie nebo Švédsko. Tíhnu víc k tomu Albionu, ale uvidí se, jen nepředbíhat. A zkoušku CAE jsem se rohodla skládat už příští jaro, nebudu čekat o půl rok déle, protože CAE je mnohem více o příležitostech, jako třeba i možné studium v zahraničí. A jinak v sobotu hrajeme první zápas na MS ve fotbale, soupeřem se nám stane Ghana. Věřím, že spolu s Itálií postoupíme ze skupiny. Tyhle fotbalové akce jsou vlastně takové svátky, pro mě určitě. Hrozně se mi líbí, když kamery zaberou publikum, kde to jen hýří barvama a fanoušci národních týmů jsou neuvěřitelně originální, veselí a hraví:o)) Kdeže nějaké dresy. No, je pravda, že dresy, to je výsada Čechů. Brazilky chodí na stadiony v plavkách, pokreslené a polonahé... Dnes třeba ještě něco napíšu, teď mám ale chuť vlézt si do postele. Téra

Konečně!!!!!
6.06.2006

Asi před půl rokem jsem tu brečela na imaginárních ramenou nad tím, že si ke mně v autobuse málokdy někdo kecne. Je plno a já stejně sedím sama. Říkám si, že je to paráda, když cestuju na dlouhé tratě, hodí se mi, že mám kam odložit bágl a všechna moje příruční zavazadla, ale... občas je mi holt smutno:o)) Ale včera mi bylo všechno mnohonásobně vynahrazeno. V Hradci si ke mně přisednul největší kocour. Ale žádný přešlechtěný perský kocour s vyprášeným kožichem a nalakovanými drápky, prostě takový "obyčejný" domácí kocourek. Mé srdce zaplesalo a my si žili v takové té vzájemné symbióze na jednom sedadle spokojeně téměř až na konečnou:o)) Já ale vystupovala o chloupek dřív.

A jinak mě dnes zaujaly plakáty, které zvaly návštěvníky do muzea Franze Kafky, příště se tam vypravím, protože tohohle chlapíka obdivuju a mám ráda. Téra

Další pokus...
6.06.2006

Mám za sebou další zkoušky na VŠ. Mediální a komunikační studia, dálková forma žurnalistiky. Hlásí se méně lidí, berou více. Nás bylo v posluchárně 190 a takových poslucháren měly plných ještě pět!!! Berou asi tak 80 uchazečů, nic moc. No ale na denní se hlásí asi ta 1600 uchazečů a berou jich 40. Z testu špatný pocit nemám, ale šance si nedávám. Angličtina byla poměrně nenáročná a všeobecný test byl o štěstí a znalostech. Myslím, že tady pořádně nepomůže ani to, že člověk maturuje na gymnáziu z dějepisu, zeměpisu, společenských věd... byla to taková všehochuť. Opletalovu ulici, kde sídlí Institut ekonomických studií, jsem našla poměrně snadno. Lidi tak v mém věku, ne žádní čerství maturanti, přeci jen se jedná o dálkové studium. Ale vyskystly se tam i Aničky /o Aničkách více v příspěvku z loňského června – myslím, že je to hned můj úvodní příspěvek vůbec/, které ještě rychle rychle zastrkovaly do mozkových závitů zbytky učebnic, textů a otázek. Usadila jsem se pohodlně v křesílku, po pravé ruce maličkatý stoleček asi o velikosti sešitu a půl A4, který jsem z většina zastavěla papírovými kapesníky, protože moje chřipka zrovna graduje. Uvidíme, no. Moc bych chtěla. Výsledky budou známy 22. června, to se zrovna budu potit na stejném oboru v HK /tam je to ale zaměřené více literárně/, zrovna v den svých dvadvacetin, ble:o// Téra

Vegetariánství aneb jezte si, co chcete...
1.06.2006

Probírala jsem se stránkama www.ipunk.cz a zaujal mě článek, jaxe mezi rockovými hvězdami volil "nejvíc sexy vegetarián". A pod článkem se zvrhla slušná diskuze. Já se k tomu stavím tak, že vegetarián jsem, ale masožrouti mi v nejmenším nevadí, nemám s tím problém. A myslím, že ani nemám tendence kibicovat ostatní tím, že ubližují zvířatům. Toleruju všežravce, masožrouty i vegany. I když veganství je svým způsobem zvrácené. Veganství je jediný způsob, jak člověk neuškodí přírodě, potažmo zvířatům. Ale na druhou stranu, jak ty lidi vypadají? Věřím tomu, že masožrout se dožije vyššího věku než my vegetariáni nebo vegani. Tahle diskuze se na ipunku trošku zvrhla, protože prý posluchači HC a punku maso nežerou, patří to k tomu. Jak jsem ale byla nedávno poučena, jsou to straightedge vyznavači a uznávají život bez drog, nikotinu a alkoholu. To ostatní /veganství a vegetariánství/ se k tomu nabalilo až časem. Líbil se mi profil Deksty na myspace, který si v klidu obhájil to, že je straightedge, ale miluje maso a KFC. A proč ne? Proto mi tenhle šíleně zdravý způsob života přijde pozérský. Přijde mi praštěné, že pokud pojedu na HC festival kvůli hudbě a zapálím si tam retko nebo špeka, okamžitě se na mě budou ostatní účastníci dívat skrze prsty a vyřadí mě z okruhu /nebo teda ze scény, jaxe říká/. Já myslela, že v prvé řadě jde o hudbu a požitek z ní. Jakýsi kluk na té diskuzi osočoval masožrouty, že jsou sobci, protože jedí maso a pokud to neuznají, pak jsou idioti. A navíc on jakž takž akceptuje lidi, kteří maso jedí, protože jsou neuvědomělí!!! Ale ti, co o velkochovu něco málo vědí a přesto jedí maso, jsou sobci. Hmmm, jak zajímavé. Jenže v dnešní době jsou uvědomělí téměř všichni a těžko je přesvědčovat, aby maso nejedli. Pokud ten dotyčný bude chtít, ať působí na lidi kolem sebe a pokud se toho někdo chytne a řekne si, že je to důvod proto, aby člověk začal být vegetariánem nebo veganem, může si gratulovat, že tohle se mu to vydařilo. Ale osočovat celou planetu za to, že lidé prostě to maso jíst budou, je blbost. Další maník /zástupce masožroutů/ tam argumentoval, že nemusí vyrukovat s něčím pádným, stačí, že mu prostě maso chutná a guláš bez masa a rohlík bez salámu si nedokáže představit. To je přeci párdný argument, a jakýpak sobec!!! Já maso nejím, protože mi prostě nechutná, ne proto, že by se mi při pohledu na steak vybavilo malé telátko na talíři. A to nejsem žádný bezcita, sepisovala jsem kdysi několik petic proti kastrování selat za živat, převážení koní v hrozných podmínkách na jatka v západní Evropě.... Člověk se sice narodil jako sběrač, byl tedy zvyklý jíst různé bobule a trávy, ale na druhou stranu, evoluce je evoluce, proto je docela přirozené, že člověk jí maso. Dokud nedojde ke kanibalismu a nebudou lidi doma pobíjet domácí mazlíčky, nic na tom není. I když to trošku zlehčuju. Vidět kvičící prase na zabijačce bych taky ani za nic nechtěla. Ale proto se takových akcí prostě neúčastním. A co se týče veganství, taky neodsuzuju, i když se na to dívám trošku s despektem, hlavně nerozumím tomu, když někomu připadá normální chlap, který je vegan a váží 40 kg i s postelí. Takže jezte, co vám chutná, Téra